Při lesní těžbě v prostoru hájovny „Obora“ se na bočních stranách hlubokých úvozů objevilo množství starých podkov. Nabízí se domněnka, že se v těchto místech odehrála nějaká neznámá bitva. Je možné, že to bylo v roce 1427, kdy křižáci utíkali od Tachova a srazili se se zadním vojem křižáckého vojska, který stále ještě přicházel po cestě od Bärnau, úvozy se tak mohly ucpat z obou stran. V ucpaných úvozech měli husité křižáky pěkně „napěchované“ a mohli je snadno dobíjet a kořistit.

Druhá domněnka je spojená s pátým křižáckým tažením. Když postupovala křižácká vojska od Bärnau na Tachov, tak je husité mohli v úvozech napadnout a zpomalit jejich postup. Tím získali čas na opravu tachovských hradeb a připravili se na obléhání. Zároveň strach, který křižákům nahnali mohl být příčinou, proč křižáci Tachov nenapadli a od husitů jej neosvobodili. Zda některá z domněnek je pravdivá se už pravděpodobně nedovíme.

O páté křižácké výpravě Anton Blobner ve své kronice píše: Dne 1. srpna 1431 překročili křižáci pod osobním velením kardinála Juliána Cesariniho hranice u Tachova s úmyslem dobýt útokem toto město, stále ještě husity obsazené. Uvedené vojsko čítalo 40.000 jezdců, 90.000 mužů pěšího lidu a 9.000 vozů. Bez váhání uskutečněný útok by se musel setkat s úspěchem. Samotní hlavní vůdci oddílů však prohlašovali, že vojsko je namáhavými pochody velmi unaveno a že potřebuje klid. Proto musel být útok odložen na příští den. Jenom s odporem svolil kardinál k odkladu a měl pravdu, neboť zatím co křižáci po okolí rozbíjeli své tábory, opravili husité poškozené hradby města, takže příštího rána nebylo možno na uskutečnění náhlého přepadení ani pomyslet. Po týdnu táboření u Tachova se křižácké vojsko 8. srpna zvedlo a zničilo městečko Brod u Plané. 12. srpna odtáhli k Domažlicím, kde dopadli stejně jako před čtyřmi lety u Tachova.“ Počty křižáků jsou určitě nadsazené, ale pokud jsou údaje pravdivé jen z 20%, i tak to musela být obrovská armáda, která procházela územím po dobu několika dnů.

Ještě jedna hypotéza:
Ve staré kronice, kterou psal mnich Fredegar v burgundském klášteře kolem roku 660. Franský král Dagobert si chtěl podmanit Sámovu říši. Poslal proti Sámovi tři vojenské výpravy. Dvě výpravy, které postupovaly z jihu byly úspěšné, ale třetí největší postupovala ze západu a tu Sámo porazil. Kronikář Fredegar doslova napsal: Austrsijci oblehnou pevnost Wogastisburg, kde zůstal největší oddíl statečných Vinidů (Slovanů) a po tři dny s nimi bojují. Je tu mečem pobit velký počet z Dagobertova vojska a potom davše se na útěk, zanechají tam všechny stany i věci,které s sebou měli a navrátí se do svých sídel. O tom kde ležel „Wogastisburg“ se v kronice nepíše a badatelé jej hledají po celé Střední Evropě už po dvě staletí, leč bezúspěšně. Kriteria podle kterých jej hledají se také hodí právě tak i na Tachovsko. Dagobertova vojska mohla přechodu hraničních hor použít předchůdce „Zlaté cesty“ a právě v okolí Tachova jim Sámo mohl zabránit v přístupu do vnitrozemí.

Středověkou Zlatou cestu se v současnosti snaží vyznačit spolek Terra Tachovia. Na trase staví tzv. milníky. Osazeny jsou již čtyři - Karel IV. v Trnové, Jan Lucemburský v Tachově, sv.Vojtěch na křižovatce turistických tras u hájovny Obora a Jan Hus v Bärnau. Autorem výtvarného řešení milníků je akademický sochař Jaroslav Šindelář.

Přetiskujeme se souhlasem autorky i redakce zajímavý článek z časopisu TURISTA 1/2006
Pro snazší otevírání souboru jsou obrázky, mimo úvodního, ukryty pod odkazy.

 Vydáte-li se z Tachova směrem na západ, dovede vás asi po 3 km zeleně značená turistická trasa na návrší nad pravým břehem řeky Mže, kde se ukrývá lokalita opředená prastarými legendami, místo se zajímavou historií táhnoucí se od středověkých časů…

 Dle místní pověsti se zde uprostřed pohraničního hvozdu začalo na rozlehlém kameni, sloužícím v pradávných dobách snad za pohanské obětiště, objevovat 14 světýlek. V dobách šíření křesťanské víry se lokalita stala poutním místem a ze širokého okolí přicházela procesí poutníků modlit se ke 14 svatým pomocníkům v nouzi. Od toho pochází názvy U Svatých, Světce, Svatá, v němčině pak Heiligen.
Podle další z legend jednou přicválal jakýsi rytíř, který se před shromážděnými poutníky rouhal Bohu i 14 pomocníkům a šavlí sekal po jednotlivých světýlkách. Když zhaslo poslední z nich a po všech zbyly jen černé šmouhy, skála se rozestoupila a rytíř se i s koněm propadl pod zem. Po rouhavci prý zbyla jen přilbice, kterou místní uložili do dřevěné truhličky a tu později dali na jeden z oltářů nově zbudovaného chrámu. Po rytířově koni zůstala na kameni jedna z podkov. Hospodáři z okolí věřili v její zázračnou moc a  přiváděli proto ke kameni své churavé koně,  z vděčnosti za jejich uzdravení pak přibíjeli podkovy na kostelní dveře.

Patrně již v gotickém období stávala nad údolím řeky Mže kaple a pod ní odedávna vedla jedna z obchodních stezek spojujících Čechy s Horní Falcí. Kupcům skýtala poslední zastávku na českém území před vstupem do pohraničních hvozdů, kde se naposledy poroučeli do ochrany patronů, z nichž 5 mělo záštitu pocestných přímo “v popisu práce”. Za husitských válek se v r. 1427 na nedalekém vrchu Vysoká odehrála jedna z významných bitev a pravděpodobně v souvislosti s ní došlo k poničení kaple. Podle nedoložené tradice byla kaple opravena a v r. 1496 míšeňským biskupem Mikulášem vysvěcena. Zdá se však, že zájem o poutní místo dočasně opadl, neboť věž pustnoucího kostelíka využívala před počátkem třicetileté války tachovská městská rada jako prachárnu.

K zásadní změně došlo po r. 1623, kdy se lenním pánem do té doby královského zboží Tachova stal císařský rytmistr Johann Filip Husmann z Namedy a Riolsburku. Z jeho doby, z r. 1636, pochází první písemná zmínka, a to pod německým názvem Heiligen. Husmann přivedl do Tachova mnichy řádu sv. Františka z Pauly a v r. 1639 jim přislíbil zbudování kláštera ve Světcích za více než 36 000 zlatých. Pauláni měli přispívat k opětné rekatolizaci kraje, neboť většina obyvatel z okolí předtím přešla na luteránskou víru. Pauláni začali provozovat proslulou lékárnu, pečovali tak o duše i těla obyvatel v okolí Tachova. Ovšem kromě modliteb za svého donátora. Těch měl totiž pan rytmistr nemálo zapotřebí! 
Voják každým coulem se především staral o co nejvyšší výnos ze svěřeného panství a do tachovských dějin vstoupil jako nemilosrdný feudál. Archivní dokumenty vypovídají o jeho sporech s místními měšťany a více než třísetletá pověst ho líčí jako Ukrutného Jana, který Tachovské utiskoval coby odbojné poddané. Tradují se jeho divoké jízdy se čtyřspřežím, kterému se nesmělo nic postavit do cesty. Ani po smrti prý nemá v hrobě pokoje a za temných nocí obvykle o Vánocích projíždí za velkého hřmotu krajem v ohnivém voze taženém čtyřmi vraníky, doprovázeném štěkajícími černými psy, a hledá věčný klid. Mezi původním německým obyvatelstvem bývala až do r. 1945 legenda o Husmannovi velmi živá a zdejší matky strašívaly neposlušné děti výhružkou: “Husmann jde!”

Husmann zemřel v r. 1651, aniž by byla stavba kláštera zahájena, a k výstavbě pak došlo až po r. 1664, kdy zadlužené panství odkoupil Jan Antonín Losy z Losimtálu. Na průběh stavebních prací měl prý dohlížet pražský stavitel Šimon Panetius zvaný Puncin. Klášter mniši zabydleli v r. 1669, duchovní správu však nadále vykonávali v původním, i když opraveném kostelíku. Nový klášterní chrám byl vystavěn až v následujících letech a v r. 1674 došlo jak na dodatečné položení základního kamene, tak i na vysvěcení monumentálního kostela, který bývá považován za nejstarší a největší raně barokní církevní stavbu na území Čech. K poslednímu odpočinku zde byli uloženi i Husmann a jeho první manželka, Emílie purkrabínka z Donína.
Slibný rozvoj byl v r. 1729 narušen ničivým požárem, jehož následky byly napravovány 25 let. V době největšího rozkvětu ve druhé polovině 18. století zachytili paulánský klášter i kostel ve svých rytinách různí autoři. Jedna z rytin byla v nedávné době objevena v antikvariátu, další byla náhodou odhalena při pořádání knihoven zaniklých klášterů v disertační práci paulánského mnicha, který absolvoval na Karlově univerzitě v r. 1730. Obě shodně vypovídají o někdejší kráse dnes téměř zapomenutého kousku země v českém příhraničí. V miniatuře najdeme pod postavami světců znázorněné pověsti o plamíncích, o rouhavém rytíři, procesí kráčející k poutnímu místu, ale i tehdejší podobu města Tachova a hlavně vzhled paulánského kostela většího než klášter. Severně od areálu se směrem k řece rozkládala klášterní zahrada, naopak od řeky se k paulánům vystupovalo po masivním kamenném schodišti a jižně od kláštera vedlo do vrchu další schodiště lemované kapličkami.
K prozatím nejzajímavějšímu objevu zobrazení světeckého areálu došlo šťastnou náhodou před několika roky v paulánském klášteře ve Vranově u Brna. Tamní mniši ochraňují mimo jiné i olejomalby všech paulánských klášterů, které kdysi existovaly na území Čech a jejichž podobu zachytil neznámý řádový umělec pravděpodobně okolo poloviny 18. století. Vytvořil i jedinečný obraz nejzápadnějšího kláštera paulánů na českém území, ve Světcích u Tachova.
V r. 1787, po 113 letech blahého působení paulánů ve Světcích, došlo k zániku kláštera. Tak jako všechny ostatní paulánské kláštery ho v rámci svých reforem zrušil císař Josef II. a zboží se dostalo do správy Náboženské matice. Z klášterní komunity tvořené 13 mnichy se část přesunula do kláštera v Nové Pace.

Tachovskému panství tehdy už od r. 1773 vládla nová vrchnost, rod Windischgrätzů. Kníže Josef Mikuláš vydražil objekty paulánského kláštera v r. 1790 za 9 333 zlatých. Odsvěcený kostel nechal vyklidit, což, bohužel, znamenalo přesuny a ztráty movitých pokladů, o jejichž vysoké ceně se zmiňují staré popisy. Část unikátního inventáře, sochy 14 svatých pomocníků, skončila např. v kostele ve Třech Sekerách, který je stejného zasvěcení. Několik olejomaleb svatých patronů v oválných rámech se dostalo do soukromých rukou tachovských měšťanů a po 2. světové válce se ocitlo v Německu. Došlo i na vynesení desítek rakví s ostatky mnichů a příznivců kláštera. Pozůstatky někdejšího zakladatele kláštera, Husmanna i jeho  manželky, byly přemístěny do kaple, vybudované právě pro tento účel. Říká se jí Husmannova.
Podle další z místních legend se prý Husmannova první žena, jež byla patrně zcela jiného založení než její prchlivý choť, v minulých dobách zjevovala v podobě Bílé paní, která se nejprve klečící modlila a po modlitbě vždy pomalu, se skloněnou hlavou odcházela ke kapli. Dnes z  památky zbývá torzo, které v návštěvníkovi vzbuzuje dojem, že někdejšímu nehodnému donátorovi snad není souzen věčný klid a mír.
Windischgrätzové se v době stavebních úprav tachovského zámku usídlili v konventu ve Světcích, ale po dokončení oprav se tachovský zámek stal jejich reprezentativním sídlem a bývalé mnišské obydlí až do r. 1945 užívala lesní správa windischgrätzkého velkostatku.
Při stavebních pracích došlo v r. 1856 k nálezu dřevěné truhly s lidskou kostrou. Patrně nejmladší pověst vztahující se ke Světcům vypráví, že pod nosný oblouk klenby klášterní chodby byl za jakýsi těžký prohřešek krátce před vysvěcením zazděn mladý novic Zachariáš, syn Zachariáše Mayera z nedaleké Plané. Za poledního zvonění byl prý vídán jakoby v šedé mlze u nedaleké Husmannovy kaple. Na tomto příběhu je zajímavé, že Mayerovi byli historicky doloženou plánskou rodinou. Nicméně v dochovaném tzv. Nekrologiu paulánského řádu se mezi zemřelými členy žádný Zachariáš Mayer nevyskytuje. Nezodpovězenou otázkou stále zůstává, jaký delikt ubohý novic spáchal, když za něj následoval tak nelidský trest. Navíc se již několik tachovských občanů svěřilo po procházce světeckou enklávou se zážitkem údajného setkání s postavou, z níž jakoby vyzařovala úpěnlivá prosba o pomoc. Přítomný pes se prý při tomto střetnutí choval velmi podivně a jeho páníčci se, než se zjevení vytratilo, také necítili dvakrát nejlépe. Mohl by snad někdo s paranormálními schopnostmi najít odpověď na tyto zvláštní jevy a pomoci tak dojít věčného odpočinutí nešťastnému novici či snad za více než tři staletí neméně utrápenému Husmannovi?
Chátrání kostela, jenž přišel za bouře v r. 1816 o část střechy, učinily konec až velkolepé stavební záměry knížete Alfréda I. Tento voják a velitel zemské hotovosti, který ostřeloval v r. 1848 Prahu a patrně omylem zde kvůli zbloudilé kulce ztratil manželku, měl ve Světcích plány, jež ovšem dlouhodobě poněkud neodpovídaly jeho finančním možnostem. V r. 1857 zahájil přestavbu kostela v panské sídlo olbřímích rozměrů ve stylu romantismu, které by se, pokud by došlo na jeho dokončení, mohlo svou velikostí řadit k zámeckým stavbám jako je např. Hluboká. Chrámovou barokní loď vystavěnou v duchu tradice ve východozápadním směru nechal ubourat a k jejímu zdivu na severní straně začal přistavovat čtyřkřídlý zámek s vnitřním nádvořím.

O rok později došlo sv. od rozestavěného zámku k zahájení další stavby, a to v místech, kde se kdysi rozkládala úhledná klášterní zahrada. Alfréd I. jako jezdec a milovník koní v ní nechal během tří let zbudovat jízdárnu, která je dodnes největší stavbou svého druhu v Čechách a po vídeňské Reitschule druhou největší ve střední Evropě. Hrubá stavba monumentu zasazeného do rámce okolních melancholických lesů trvala pouhý rok a po třech letech od zahájení, tj. v r. 1861, skýtal romantický objekt veškeré pohodlí a zázemí pro jezdce i koně. V suterénních prostorách bývaly parkovány zprvu kočáry, později první automobily. Koním zde sloužila kovárna. V přízemí kolem centrálního obdélného prostoru mohlo být ustájeno po každé straně 12 koní. Jezdci se bavili ve čtyřech rohových saloncích a přenocovat mohli v hostinských pokojích v 1. patře. Pro vrchnost byla zbudována soukromá lóže v severní stěně. Velmi cenným prvkem stavby je složitě komponovaný krov s částí zvanou lucerna, jejímž prostřednictvím je centrální prostor osvětlován seshora. Druhý takový se prý nachází mimo kontinentální Evropu až na londýnském Viktoriině nádraží. Jízdárna ovšem nesloužila pouze jezdeckému sportu. Ze starých fotografií vyplývá, že se zde odehrávaly i kulturní akce, při různých příležitostech tu vystupovala hudební tělesa. V předválečné a válečné době, jak dokazují zažloutlé archivní snímky, posloužila jízdárna k předvolebním shromážděním.

V okolí novostaveb nechal kníže Windischgrätz vysázet anglický park, jehož někdejší krásu dnes připomínají už jen ojedinělé listnaté i jehličnaté velikány ztracené v hustém náletovém porostu. S městem pak byly Světce spojeny stezkou vinoucí se podél Mže romantickým, tzv. Aglájiným,  údolím lemovaným věkovitou alejí, kterou nechal na počátku 2. poloviny 19.století vysadit Alfréd I. Windischgrätz.

Po skončení války se osudy všech tří světeckých objektů ubíraly rozdílnými cestami.
Zřejmě nejšťastnější poválečnou budoucnost zaznamenal někdejší klášter, v jehož prostorách se usadilo odborné učiliště. Letos již padesátý rok vychovává odborníky řady řemesel a díky rozšíření vzdělávací nabídky od školního roku 2002/2003 odtud vycházejí i maturanti studijního oboru strojírenství. V místech, kde v 17. a 18. století dleli v tichém usebrání na modlitbách paulánští mniši, se již půl století pohybuje mládež a budova nadále žije. Někdejší klášterní rajský dvůr v centru čtyřboké budovy byl v 70. letech zastřešen a jeho prostor proměněn v tělocvičnu. Mniši by se asi nestačili divit, ale určitě by je potěšilo, že jejich klášter slouží tak bohulibému účelu, jakým vzdělávání budoucích generací bezpochyby je.
Nikdy nedokončený objekt windischgrätzského zámku začal podléhat zkáze od doby, kdy Alfréd II. výstavbu po otcově smrti v r. 1862 zastavil. Podobu jednotlivých průčelí zachytil v r. 1864 tachovský malíř Franz Rumpler. Jeho detailní zobrazení zámku ze všech čtyř světových stran je patrně jedinou obrazovou dokumentací z doby, než se začal měnit ve zříceninu. Vyobrazení dokazují, že jižní a západní strany zámku zůstaly nedostavěny a z maleb také vysvítá, jak byl původní kostel 14 svatých pomocníků zakomponován do stavby zámku. Z původně rozměrné zámecké budovy nyní zbývá stále se zmenšující torzo, které v kontextu okolní krajiny působí sice romanticky, mezi opravenými objekty kláštera a jízdárny však jaksi nepatřičně a smutně. A stále více návštěvníků si klade otázku, zda i tomuto objektu nesvitne do budoucna naděje na záchranu a smysluplné využití tak, jako tomu je v případě jízdárny.
Ta po válce ztratila svůj původní význam, sloužila k nejrůznějším účelům a hlavně bez potřebné údržby postupně chátrala, ačkoliv figurovala ve Státním seznamu nemovitých kulturních památek. Vyvrcholením nezájmu o tento unikát bylo výnosem ministerstva kultury v r. 1981 sejmutí památkové ochrany a v podstatě ponechání stavby jejímu osudu. Před rokem 1989 byl stav jízdárny natolik havarijní, že se již zcela vážně uvažovalo o její demolici.

Naštěstí doslova v hodině dvanácté se poměry v zemi změnily a jízdárně svitla naděje na přežití. Po řadě úvah na záchranu a následné využití se objekt stal v r. 1991 majetkem města Tachova. To podalo návrh na opětovné zařazení do seznamu chráněných nemovitých památek a učinilo první kroky k záchraně. Práce byly zahájeny na základě projektu Architektonické, projekční a inženýrské kanceláře Soukup z Plzně firmou První Chodská stavební společnost s.r.o. Klenčí pod Čerchovem. V r. 2000 pak byla firmou ARISTA GLOBAL s.r.o. vypracována projektová dokumentace a na základě žádosti města došlo k zásadnímu zlomu v osudu jízdárny, neboť byla ministerstvem kultury zařazena do programu Záchrany architektonického dědictví. Díky představitelům Tachova, kteří jízdárnu doporučili zájmu dalších osob na správných místech, svitla naděje na lepší budoucnost. Záslužnou pozornost jízdárně věnoval i minulý ministr kultury Pavel Dostál, který se, bohužel, už nemůže osobně přesvědčit, jak jeho rezort přispívá k nápravě chyb z minulosti. Bez nadsázky lze konstatovat, že se jízdárna nyní zcela oprávněně těší obdobné finanční pozornosti, jaká je věnována Karlštejnu a podobným historickým klenotům a její podoba se mění doslova ze dne na den. Vrací se jí původní tvář. Exteriér už začíná vyhlížet jako na starých vyobrazeních a v interiéru jsou na spadnutí zásahy restaurátorů.

Místo zatím nepatří k častým cílům turistických tras a navzdory svému významu a ojedinělosti není dosud v povědomí široké veřejnosti. Situace se však v posledních letech v souvislosti s pokračující opravou, resp. prezentací jízdárny při nejrůznějších kulturních příležitostech, výrazně lepší. Od chvíle, kdy přestal být po r. 2000 objekt pro návštěvníky ohrožením, konají se uvnitř společenské akce, pravidelně bývá jízdárna zpřístupňována veřejnosti v rámci dne otevřených dveří při příležitosti mezinárodního dne památek. Tradicí se tu pomalu stává hudební festival “Dveře jízdárny dokořán” a nikomu z účinkujících ani diváků, mezi nimiž bývá i velký počet cizinců,  zpočátku nevadilo, že pod nohama měli ničím nepokrytou zem a díky nezaskleným oknům se o kulturní prožitek dělili s proletávajícím zpěvným ptactvem.

Díky tachovským Píďalkám (členkám OKČT Tachov) si mohli jízdárnu prohlédnout také účastníci podzimního setkání turistů Plzeňského kraje.
Protože práce v ní stále pokračují, je prohlídka interiéru možná jen na základě svolení investora, tj. MěÚ Tachov, ale pro zájezdy turistů to lze s ohledem na práce, které v jízdárně probíhají, většinou dohodnout bez větších problémů.
Exteriéry ve Světcích lze prohlížet kdykoliv, odborný výklad je nutné několik dní předem domluvit na tel.: 374 722 119.
Není sporu o tom, že s blížícím se koncem rekonstrukce této rarity mezi českými památkami, se blíží i jeden happyend, v nějž by před r. 1990 určitě věřil jen málokdo.